Foto a text Astarte
Kdo je Astarte? 🙂 … Říkám si Astarte a scrapuji již od roku 2007. Mám aktuálně pětiletou dceru Míšu, která se už také pustila do scrapu. Vedle focení to máme jako další rodinný koníček – ostatně fotky se scrapem jdou tak nějak ruku v ruce. Dlouhodobě spolupracuji s Aktijkou, která vede tento obchod, a píšu pro ni mnoho scrapbookových článků a návodů. Říkala jsem si, že by pro vás možná byl zajímavý seriál, kde budu popisovat stránky a jiné scrapbookové projekty již od samotného vzniku – tedy od nápadu nebo od fotky, podle toho, co se přihodí dřív J Dozvíte se něco o focení, ukáži vyrobené dílko a pokud použiji nějakou „vychytávku“, přidám i tu – ke skouknutí a k diskuzi. Nemám samozřejmě patent na rozum, takže by mne často zajímalo, jestli některá z vás nevymyslela něco lepšího a šikovnějšího. Napiště mi pak, prosím, do komentářů, jestli jsou pro vás i takovéhle články zajímavé.
Kalendáře s Míšou tvoříme již několik let. Systém jsme zaběhly tak, že já dělám náš rodinný kalendář aktuálně – začátkem měsíce (nebo koncem minulého) nafotíme fotky kalendářovky a zrovna je pak nechám vyvolat a zpracuji na kalendář, takže data pořízení snímků zhruba odpovídají. Ze stejných snímků pak Míša tvoří kalendáře pro babičky, které je ale dostanou až k Vánocům, jsou tedy s fotografiemi o rok nazpět. Ze starých kalendářů pak děláme minialba
Letošní leden byl docela slušný oříšek. Po sněhu ani památky už od listopadu (jsem z Brna), resp. ne po takovém sněhu, který by se dal rozumně zvěčnit na fotku reprezentující leden. Kolem desátého nám došla trpělivost. Kalendář zíval prázdnotou, ochlazení nebo výlet na hory v nedohlednu – musíme něco nafotit. A když sníh není, tak musíme holt zaznamenat reálný stav věcí. Ale zase aby bylo poznat, že tahle fotka má opravdu patřit k lednu. Míša je pro každou legraci. Ochotně se navlékla do ultra zimní výstroje, došly jsme do sklepa pro sáňky a hurá na náš oblíbených svah pod barákem. Měly jsme plnou pozornost všech kolemjdoucích i všech kolemjedoucích dětí na koloběžkách J Nakonec se ukázalo, že sáňkování na blátě není až taková trága, Míša sjela kopeček pětkrát a výborně se vyřádila. Já jsem běhala kolem s foťákem a snažila jsem si fotit proti svahu, abych dostatečně zabírala i zelený pažit a stromy bez sněhu. Sluníčko bylo na focení optimální. Nesvítilo přímo, ale bylo schované za mrakem, takže světla bylo dost a přitom stíny nedělaly problém. To si vždycky pohlídejte, pokud chcete fotit portrétky. Ostré stíny v obličeji většinou nejsou moc vzhledné a těžko se pak na fotce potlačují. Nakonec ještě Míša předvedla pantomimické představení na téma „není sníh, to je tragédie, co budeme dělat“ a měly jsme nafoceno.
Fotky jsem Míše rovnou vytiskla na tiskárně, protože je nutně musela zrovna ten den zpracovat. Až jsem si pak donesla ty řádně vyvolané z minilabu, jednoduše jsem jimi ty vybledlé z tiskárny přelepila. Zimu nezimu jsme se nakonec pokusily vdechnout i do zdobení stránek. Vločky ano, ale v netradičních barvách, červené a blátivé na zeleném podkladu.
Já jsem se musela uchýlit až ke knoflíkům (nemám je moc ráda) a stránku ozdobně prošít, obohatit o knoflíky a sem tam nějakou vločku. Na fotce vidíte, že si při šití s nějakým fixováním bavlnky moc hlavu nelámu. Uzlíky rády dělají neplechy, nadzvedávají papír a vůbec. Stačí lípnout kousek oboustranky a na ni přilepit konec bavlnky. Pokud je to ze zadní strany stránky do alba, přelepím to ještě normální izolepou nebo oboustrankou, ze které nesundám druhý krycí proužke papíru. Tady jsem stránku vlepovala do kalendáře, takže nebylo potřeba ani to.
Vršek stránky mi připadal prázdný, tak jsem ještě na Silhouettu vyřízla tématický nadpis. Už se těším na únor, že snad do té doby ulovíme nějaké opravdu zimní fotky 🙂
A když přišel čas na článek, v Brně napadl poprašek sněhu 🙂
