Foto a text Astarte
Tohle album i článek je více o příběhu než o scrapbookovém umění, ale co by byly naše scrapbookové stránky bez příběhů, že? 🙂
Můj manžel – manažer v IT – již několik let pracuje v Indii. Když jsme byly s Míšou za ním na návštěvě, seznámily jsme se i s jeho nejlepším indickým pracovníkem – Pawanem. Je to milý, chytrý a šikovný kluk, na Inda má překvapivě „evropské“ chování – umí pěkně pevně podat ruku, podrží dámě dveře, mluví dobrou angličtinou. Indové obecně dobrému .. tedy po našem „dobrému“ .. chování moc nedají, v metru se snaží nacpat do vagonu ještě než zevnitř vůbec začnou vystupovat, s oblibou překážejí ve dveřích, když má být někde plynulý provoz, tak se loudají, když je někde málo místa, snaží se tam všichni narvat jako první. Pawan je opravdu jedna z mála vzácných výjimek.
Jeden indický rys ovšem Pawan nezapře – Indové milují focení. Hlavně svoje fotografie u památek a na každém místě připomínajícím výhled (a to klidně i v noci s bleskem, kdy je opravdu jedno, co v tý černočerný tmě za nima bude). Taky focení s bílými, aby mohli doma vyprávět, co mají za přátele – s naší Míšou se pořád chtěl někdo fotit, úplně cizí lidé .. i celé rodiny. Prostě milují focení.
Když pak můj muž dovezl Pawana na týdenní pracovní návštěvu České republiky, bylo mi jasné, že musím jeho návštěvu v Čechách zvěčnit.. a co by mu tak asi udělalo velkou radost jako památka na Čechy. Bylo to těžší než jsem čekala. Brno si kluci prohlédli po večerech po práci, to se už moc fotit nedalo, a navíc Pawana zajímaly takové .. nu pro nás obyčejné věci 🙂 Organizovanost dopravy a dodržování předpisů, zpětná zrcátka na autech (říkal, že to by v Díllí vydrželo autům tak den, než by je nějaký motorkář urval .. tedy jako vlastním tělem, až by se pokusil vedle auta procpat dopředu).. patníky s odrazkami na kraji silnice. Jabloně – ty prý nikdy neviděl. Uklizené chodníky a poloprázdné ulice. To bylo celkem veselé – chtěli jsme mu ukázat Bohunice, kde bydlíme. Jak to tu máme krásné a tak. Jenže už od jara se po celých Bohunicích kope kanalizace a opravují silnice, takže to tu vypadalo zhruba jako v Indii, samá stavba, bláto, rozkopané cesty 😀 Lední hokej a bruslení, to nikdy neviděl .. škoda, že jsme nestihli zápas Komety. Fascinovalo ho cvičiště a výběh pro psy, naopak třeba domy pro důchodce a postižené vedou i v Indii, jen fungují maličko odlišně. Není to až tak zaostalá země, jen prostě jiná.
Každopádně na nějaké výlety a focení nám nakonec zbyl jen jediný celý den. Vzali jsme Pawana do Prahy a do Telče a album z toho, co jsem nafotila, jsem proto nazvala One day in Czech Republic.
Letěla jsem do Indie brzy po odletu kluků, navíc ty přípravy – samozřejmě jsem album dodělávala na poslední chvíli, dokonce texty jsem dolepovala až v Díllí. Pawan, když se dozvěděl, že budou fotky, byl strašlivě natěšený, každý den se prý mého muže v práci vyptával, kdy už se stavím (a přinesu album 🙂 A když jsem se konečně stavila, trochu jsem jim odrovnala pracovní morálku v jejich open space kanclu. Album bylo velkým hitem, každému kolegovi bylo třeba ho předvést a povyprávět, hindí se střídala s angličtinou, možná v ní na některé věci nejsou ty spávné výrazy. Navíc jsem dovezla Studentské pečetě, ty jsou tam moc oblíbené, tak to byl takový malý svátek. Pawan mě úplně dojal, když se přišel zeptat, jak se má o album starat, aby mu co nejdéle vydrželo v dobrém stavu. To se mi ještě nikdy nestalo. Probrali jsme to s mužem a nakonec jsme doporučili hlavně v monzunovém období ho prostě držet někde na suchém místě. Já ho tedy při znalosti indických podmínek lepila důkladně, ale monzun je monzun – když dva měsíce leje a k tomu je padesát stupňů, tak bych za žádný lepidlo ruku do ohně nedala.
Předposlední strana alba byla dle očekávání komentovaná nejvíce. Když jsme totiž dorazili do Telče, na náměstí právě probíhaly hasičské závody .. dokonce zrovna běhaly holky, tak to byl pro Pawana opravdu zážitek. Oni tedy v Díllí hasiče mají, viděla jsem normální hasičské vozy, ale dobrovolní hasiči, závody a ženské hasičky, to je věc neznámá a fascinující. V Pawanové vyprávění navíc délka tratě rostla a děvčata zrychlovala, takže nakonec běhala dvě stě metrů s hadicí za 18 vtěřin – nad čímž posluchači jen vrtěli hlavou, jak jsou ty naše hasičky fantastické 😀
A to je tak asi z příběhu vše. Když bych měla shrnou technické parametry alba – jako základ jsem si našla kroužkový polotovar, ale místo kroužků jsem raději použila gumičky. Přijde mi, že se album pak lépe prohlíží a navíc se dá pěkně zdobit mašličkama a zdobené věci mají Indové rádi. Znaky, mapu a některé fotky měst jsem prostě stáhla z internetu – vyfotit telčské náměstí, všechny ty krásně barevné domečky, to prostě při hasičských závodech nešlo, a Pawanovým kamarádům je srdečně ukradený, jestli jsem to fotila já, hlavně když se podívají, jak to vypadá. Chtěla jsem, aby to byla důstojná reprezentace České republiky. Na rychlé dozdobení alba přispěla moje sbírka washi pásek. A omluvte prosím sníženou kvalitu nafocení – fotila jsem to až narychlo v Indii. Vždycky se tak zaberu do samotné tvorby a přemýšlení, jestli se bude líbit, že si samotný výsledek málem zapomenu nafotit.
Není to ani zdaleka moje nejhezčí album, ale žádné nikdy nebylo přijato s tak obrovským nadšením a zájmem. Mám z toho úžasně dobrý pocit .. tohle scrapování opravdu mělo smysl 🙂
