Foto a text Astarte
Můj manžel občas vezme nějaké moje scrapbookové dílko ukázat do práce, a tak se přihodilo, že jeden jeho kolega přišel na nápad pořídit své mamince k narozeninám album s fotkami vnoučat. Jak už to s podobnými věcmi bývá (Murphyho zákony platí všude), vybral si ne moc vhodný čas a vyhotovení spěchalo 🙂 Ale zase ta propagace scrapbooku! Nakonec jsem kývla a tak vám můžu dneska popsat, jak to šlo. Jen se předem omlouvám, že neuvidíte celé hotové stránky, ale jen vybrané detaily, případně zmenšené obrázky apod., abych zachovala identitu zadavatele a jeho rodiny v utajení 🙂
Bleskem byla domluvená schůzka, na kterou zadavatel dorazil i s manželkou coby poradkyní. Udělala jsem si v hlavě takový přehled, co všechno musíme vyřešit – jestli budu něco takového podnikat příště, udělám si snad i tabulku na papír.
- Velikost alba – od třicítek po mini?
- Technické náležitosti – vázání alba a jestli s kapsami nebo na přímé osahání?
- Styl alba – barevnost fotografií, všechny stránky v jednotném stylu na stejném podkladu nebo variabilita a jakým směrem?
- Výběr fotografií a organizační uspořádání alba?
- Počet stránek?
- Vkus zadavatele – spíše minimalismus nebo vintage?
- Nadpisy – jak dobře babička vidí?
- Cena?
A to vše je potřeba řešit pomocí příkladů a ukázek, aby nehrozilo, že si objedná něco, co nesplňuje jeho představu. Strávila jsem hodinu jen tím, že jsem se na všechny dotazy snažila najít nějaké ukázky.
Domluvili jsme se na dvacítkovém albu (aby na babičku nebylo moc těžké), bez kapes přímo lepené, D-rings, fotky barevné a album z jedné sady papírů, veselé a barevné (tu jednu sadu jsem si prosadila já, abych se z toho nezcvokla úplně :-). Počet stránek jako základ 20 s tím, že se může lehce navýšit. Organizačně jsme domluvili, že uděláme pro každé vnouče (4 jednotlivci a dvojčata) jen „jeho“ dvoustranu, na které bude vlevo školní fotografie, jméno, datum narození, místo na vepsání nějakého osobního přání babičce a zdobení a pravou stranu bude tvořit mozaika fotografií. Byla to taková trochu z nouze ctnost, protože u některých vnoučat měli novější fotografie jenom z facebooku (havárie disku) a při velikosti a kvalitě těch fotografií se nic moc jiného než mozaika dělat nedalo. Další stránky by pak obsahovaly nejrůznější společné fotografie. Bohužel chyběla společná fotka všech vnoučat pohromadě, ale zadavatel se ochotně chopil úkolu, že ji vyfotí a pošle. Domluvili jsme se tak, že vyfotí jednu běžnou a druhou s tím, že každé vnouče bude mít v ruce čtvrtku bílého papíru, na které já pak v počítači dopíšu blahopřejný text. Rovnou vám můžu ukázat výsledek.
Co se stylu týká, naštěstí nechtěli hodně zdobené vintage stránky – našli si v mých albech jednu stránku, která se jim líbila, a tu jsem použila jako základní míru stylu. Úplně konkrétně to byla tato.
„Bonus“ byl ještě v tom, že se jednalo o Slováky, takže pěkně nadpisy ve slovenštině a pro jistotu ještě dopředu zkonzultovat a zkontrolovat.
Dále jsme se domluvili, že udělám nějaký návrh rozdělení stránek a ten ukážu ke schválení.
A zbývala cena. Měla jsem jen hrubou představu, kolik mě stojí materiál na jednu stránku a kolik práce/času do ní budu muset investovat, navíc jsem nechtěla zadavatele hned napoprvé vyděsit – řekla jsem si 300 korun za dvacítkovou stránku. Plus cena alba, které si vyberou (to jsme rovnou vybrali u Aktijky v eshopu). Když se to pronásobí, došli jsme k sumě 6400,-, která mě osobně dost děsila, ale zadavatel naštěstí ani nemrkl. Později vám ukážu, jak vypadal rozpočet materiálu i práce, abyste si nemysleli, jaká jsem hamťa hamižná.
Toliko tedy k úvodní (a jediné) schůzce se zadavatelem.
Začala jsem tím, že jsem rovnou u Aktijky objednala album, zhruba odhadnuté množství papírů a příslušející razítka. Jednalo se o tuto sadu
http://weronthenet.com/Good_Day_Sunshine
Papíry má Aktijka stále ještě na skladě a mohu vřele doporučit ( http://www.hurapapir.cz/SADY-KOLEKCE/WeR-GOOD-DAY-SUNSHINE/ ). Tady bych chtěla Aktijce moc poděkovat, že si na mne udělala čas, zkonzultovala se mnou, co budu potřebovat, a navrhla mi tuto sadu. Ušetřilo mi to spoustu práce a vybírání.
Poté přišly na řadu fotografie. To byl asi největší boj. Část jsem dostala jako hotové fotografie, které jsem si oscanovala a dále upravila, část v digitální podobě, ale jak jsem již psala, některé fotografie byly hodně malé nebo rozmazané, případně oboje. Dělala jsem, co jsem mohla. Na úpravách fotografií jsem strávila více než dva dny, aby se na ně (dle mého názoru) dalo koukat.
Těžký úkol bylo přetřídění fotografií, kdo je kdo, a kdo kam patří. To jsem tedy dělala ještě před upravováním, abych zbytečně neupravovala něco, co nepoužiju. Představte si šest prakticky neznámých dětí v průběhu časového období asi dvaceti let – a to ještě dvě holčičky byly dvojčata. Ty se naštěstí vyskytovaly na většině snímků spolu .. ehm .. aspoň si to myslím 🙂 Musím se přiznat, že několik neurčitelných fotografií malého blonďatého dítěte jsem zbaběle vyřadila, naštěstí nebyly ani nějak výrazně hezké nebo kvalitní. Při probírání fotografií jsem připravila i organizaci alba, roztřídila fotky na stránky a udělala takové hrubé náhledy, jak by to mohlo vypadat. Počet stránek se rozrostl na 24. Tyto náhledy jsem nahrála na internet jako skrytou webovou galerii, okomentovala je, co k jednotlivým stránkám potřebuji vědět (Je tam ta správná osoba? Jaké je datum narození? apod.) a nechala zadavatele, ať se rovněž formou komentářů vyjádří. Fungovalo to docela dobře.
Takže organizace alba schválena, fotky upravené a vyvolané, začala hektická fáze přímé tvorby. Docela jsem si naběhla s tím albem bez použití kapes, tedy přímo jen lepené stránky naživo. Musela jsem počítat s tím, že na všechny prvky stránky se bude sahat, nic nesmí upadnout, stránky jsem musela lepit k sobě, musely jít dobře otáčet … atd. Já vím, že je to hezčí, ale tý práce!
Dobré bylo, že deset z dvaceti čtyř stránek mělo vlastně daný vzhled a nemusela jsem nic vymýšlet. Levá strana školní fotka s rámečkem a obšitím na stroji, k tomu jméno, datum narození a obdélník bílé čtvrtky s barevně sladěným embossovaným okrajem na vepsané přání, plus nějaká holčíčí/klučičí výzdoba. Mozaiky na druhou stranu jsem si připravila v Zoner Photo Studiu (nástroj Pohlednice) a vyvolala je jako fotky 20×30, takže byly rozměrově připravené a stačilo je jen rozřezat a zase složit na stránce. Abych neměla pocit, že jsem těmto stránkám věnovala málo scrapbookové invence, prošívala jsem všechny oddělovací linie a obvod stránky na stroji barevně kontrastní nití. Ne vždycky se zadařilo, že všechny linie zůstaly stejně široké a rovné, ale znáte to o té ruční práci 🙂
Se zbývajícími čtrnácti stránkami to bylo horší, musela víc kreativně tvořit, což je sice fajn, ale zkuste si kreativně tvořit na povel pět dní za sebou šest a více hodin denně. Nakonec jsem to udělala tak, že jsem si v hlavě procházela takový seznam technik stylem „ještě jsem nepoužila trhání, takže tuhle stránku postavím na efektu utrhnutého papíru, a na tu další dáme něco s průchodkama, ty taky ještě nikde nemám“. Jak je daná alespoň jedna podmínka, hned se ta dvacítková stránka dělá líp.
Co se technických věcí týká. Lepila jsem oboustrankou a prokládala to Diamond Glazem, aby všechno hodně vydrželo. Vprostřed byla obyčejná bílá čtvrtka z papírnictví a z každé strany nalepená stránka. Stránkám jsem udělala vnější rohy zakulacené a každou slepenou finální stránku jsem ještě z obou stran oinkoustovala a objela hranou nůžek – přijde mi to takové .. lépe ukončené, že to působí profesionálnějším dojmem. Díry pro vkládání do alba jsem cvakala „krokodýlem“ podle šablony. Dle vzoru děr na kapsách jsem prostřední nechala na jedno cvaknutí kulatou a obě krajní jsem rozšířila do stran. Vyzkoušela jsem si, že se pak listy alba lépe otáčejí.
Suma sumárum. Stihla jsem to, album jsem zadavateli na Slovensko odeslala včas. Mám už i zpětnou vazbu, že je předané a „velmi sa páčil“. Strávila jsem zhruba 11 hodin na fotkami a dalších 27 čistým scrapováním, nepočítala jsem cestu pro fotky, cestu pro materiál, roztřídění fotek na vhodné podkladové papíry apod. Když jsem odpočetla cenu materiálu a fotografií, vyšlo mi to zhruba na 160 korun na hodinu práce. Na první album na zakázku to není tak zlé, ale kdybych se tím měla živit, asi bych si řekla i o víc. Byl to docela nápor, hodně jiné, než scrapování vlastních fotek.
