Foto a text Markýza
K napsání tohoto článku mě přiměla slova Aralky, která psala na blogu jaké má ona zkušenosti s dávání scrapových dárků v rodině.
I já jsem letos takový dárek dostala a chtěla bych se vypsat z té nesmírné radosti, kterou mi udělal.
Nejprve několik slov o tom, co předcházelo a podotýkám, že nechci, aby to vyznělo jakkoliv smutně. Loni na jaře jsme společně s mojí maminkou oslavili její 70-tiny a krutý osud mi ji v září vzal.
A teď už k dárku, který pro mě vytvořila moje sestřenice, která mě, mimochodem, ke scrapu přivedla. Když jsem pod stromečkem rozbalila úhledný balíček, objevila jsem v něm fotorámeček se scrapnutou fotkou, na které jsem spolu se svojí maminkou. Je to úplně poslední společná fotka, kterou s ní mám, a je právě ze zmíněné oslavy 70-tin. Nedokážu popsat, co přesně jsem v té chvíli cítila. Nejprve jsem začala slzet, potom brečet, ale zároveň mě hrozně hřálo u srdce a nemohla jsem od fotky odtrhnout oči. A zároveň jsem musela přítomným mužům vysvětlovat, že ten dárek není „úplně špatně“, jak kvůli mým slzám usoudili, ale naopak úplně nejlépe. Že mi vlastně maminku tak trochu vrátil.
Fotografii mám v pracovně na komodě a pokaždé, když zvednu oči od práce, tak mi na ni padne pohled. Maminka je tu prostě stále se mnou. A tenhle „obyčejný“ scrapdárek se pro mě stal jednou z nejdražších věcí , které mám.
Tím jsem chtěla říci, že scrapový dárek může někdy znamenat víc, než drahé věci z luxusních obchodů, a že jsem k vánocům dostala dar nejkrásnější – vzpomínku na někoho, kdo byl drahý mně i té, která s láskou celé dílko vytvořila.
Maruško, děkuju.
Markýza
